Všesokolský slet 2006

Mnoho mladých lidí nad slovem Sokol ohrnuje nos. Je to hlavně z toho důvodu, že jsme pravý Sokol nikdy nezažili a ani nemohli. Poslední všesokolský slet Sokola před Sametovou revolucí roku 1989 se totiž konal v červnu 1948, v roce, kdy komunisté převzali nad Československem veškerou moc. A protože sokolové představovali pro toto „vítězství“ jednu z největších hrozeb, snažili se komunisté jej co nejvíc zohavit. To ovšem neznamenalo Sokol jednoduše zrušit, jak se stalo za nacismu. Oni převzali veškeré jeho ideály, které zpolitizovali, ať již ve prospěch Sovětského svazu či socialistického Československa. Od roku 1955 byly každých pět let pořádány na strahovském stadionu, který dříve vlastnila Česká Obec Sokolská, organizace sjednocující veškeré sokolské jednoty, celostátní spartakiády, a to na oslavu osvobození Rudou armádou, později už jen na opěvování našich soudruhů ze Sovětského svazu a komunismu vůbec. Sokol byl ve sjednocené tělovýchově odsunut pouze na vesnice a malá města. Avšak i tam stále přežíval, již ne v původní podobě, ale čekal, stejně jako za první i druhé světové války. V listopadu roku 1989 se dočkal a již roku 1994 pořádala Česká Obec Sokolská XII. všesokolský slet. Možná již Sokol není to, co dříve, ale snad ani po čtyřicetiletém období temna být nemůže.
Každý slet znamená velký sokolský svátek, účastní se ho tedy i zahraniční sokolstvo, které jak za obou světových válek, tak po čtyřicet let komunistické éry udržovalo tento sportovní spolek a zároveň tím pomáhalo krajanům, kteří ze své země, ať již dobrovolně, či nedobrovolně, uprchli. I mnoho Čechů a Slováků v Kanadě se zapojilo do Sokola, i oni se v lednu 1990 dočkali obnovy této organizace, a tak se účastní sletu.
S Markétou Kopalovou a Alenou Čechovou jsme se jako diváci zúčastnily XIV. všesokolského sletu, který se konal od 1. do 6. července 2006. První den, v sobotu, se nám sice nepodařilo setkat se s našimi známými z Kanady, zato jsme však čirou náhodou obdržely lístky na slavnostní zahájení do Sazka Areny, a tak jsme se staly součástí obecenstva, kterému se docela podařilo svým počtem 15000 zaplnit všechny sektory. Na tomto galavečeru vystupovali ti nejlepší z nejlepších se svými akrobaciemi a atmosféra kolem vypovídala o výborné náladě a spokojenosti.
Druhý den sokolského sletu se pořádal průvod Prahou, který vycházel z Václavského náměstí a končil na náměstí Staroměstském. Všichni nezasvěcení do nynější situace Sokola byli překvapeni nad tím, kolik členů tato organizace má, zejména mladých lidí a dětí. Jak už to u sokolů bývá, dobrá nálada proudila a dýchala na každého. My jsme pak celý den strávily s emigranty z Kanady, kteří nás v červnu navštívili u nás v Liberci, s manžely Vránovými, se kterými jsme i za ten jediný den prožily hodně. Ovšem měly jsme při tom trochu smůly, jak na zloděje, tak i poté, kdy jsme šly s Vránovými na hotel, kde byli ubytovaní všichni Čechokanaďané, kteří se, ať již aktivně, či ne, podíleli na sletu – v ten moment, bohužel pro nás, se všichni zrovna podíleli aktivně, což znamenalo, že cvičili na Strahově, a tak jsme na hotelu nikoho nezastihly. Ovšem i tak jsme za ten den nasbíraly mnoho veselých zážitků.
Třetí den byl pro nás ve znamení odjezdu, avšak i tak jsme se s Alenou stihly podívat na strahovský stadion, kde zrovna nacvičovali svou sestavu muži. Se zajímavými vzpomínkami jsme Strahov po několika hodinách opouštěly, poněvadž i my jsme musely zpět do Liberce, stejně jako Markéta, která se ještě před svým odjezdem byla podívat do Tyršova domu, kde nám paní Jarina Žitná, náčelnice Sokola, zařídila místnost pro naši výstavu Neviditelné oběti komunismu. Zájem o náš projekt byl poměrně velký, jak třeba pouze na ulici díky našim projektovým tričkům, tak i v Tyršově domě, kde šly sborníky a DVD na odbyt.
Ve čtvrtek jsem se do Prahy však ještě vrátila – sice sama, ale i tak se vše vydařilo, nejen prodej našich výstupů a sklizení výstavy. V ten den totiž slet vrcholil, na Strahově se konalo slavnostní ukončení XIV. všesokolského sletu, jehož program naplňovaly ty nejlepší sestavy. Lístek, který mi věnovala paní Žitná, mě zavedl do VIP sektoru, kde jsem se díky této úžasné dámě seznámila s novými lidmi, a tím tak navázala nové kontakty prospěšné pro náš projekt.
Na závěr bych chtěla vyslovit veliké díky paní Jarině Žitné, která se mi, i přes všechny své starosti, věnuje a v mnohém mně i projektu pomohla. Zároveň bych chtěla složit poklonu těm, kteří po oněch čtyřicet let nezklamali a i dál, navzdory svému věku, se aktivně podílejí na existenci této organizace. Možná mi někteří lidé nejen mého věku, ale i ti, kteří zažili pouze spartakiády, a tudíž vždy musí cítit jakýsi odpor k podobné akci, nebudou věřit, ale to, co jsem viděla a zažila během tohoto sokolského svátku, ve mně zanechalo stopu krásných vzpomínek.

„kolegyně“ Anna